Nechápu svůj kříž

Myšlenka naší křesťanské víry je to nejkrásnější, co svět kdy slyšel. Jen pomyslete...

"Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím" (Gen 1,27). Bůh tvoří člověka jako obraz sebe samého - "maluje" skoro tak dokonalý obraz, jako je sama skutečnost; přesto v porovnání s originálním Jsoucnem stále pouhý obraz.

Člověk pak hřeší, zcela nepochopitelně jde proti Tomu, který jej z lásky stvořil a dal mu život a odvrací se od svého Štěstí k sobě samému.

A co na to dokonale spravedlivý Bůh? Zničí jej? Potrestá jej? Ne.

"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3,16) Bůh dává sám sebe, abychom znovu nabyli ztracenou radost, pokoj a jednou také život věčný.

Jak nepochopitelná a neuvěřitelná myšlenka... Nejvznešenější Bůh, Vládce, Pán se zázrakem stává skrze Ženu obyčejným člověkem (obrazem sebe sama) a nechává se od lidí zostudit, zesměšnit, poplivat, odsoudit a ukřižovat. Získal lidem spásu, protože přijal kříž.

Spásu dává každému - zadarmo. Nehce nic. Pouze pokorné srdce, které si je schopno uvědomit a přiznat, kdo jsem já a kdo je Bůh.

A v tomto momentu přichází pro mnoho z nás velký problém. Bariérou je nejen naše pýcha, ale také ono nelehké přijetí úkolu, který nám - každému zvlášť - Bůh osobně dává. Náš úkol je vždy spojen s křížem, který nám Hospodin klade na ramena - ne za trest (copak by trestal svého Syna??!!), ale pro spásu naši a lidí okolo nás.

...že by kříž Ježíše pro spásu všech nestačil?? ...proč ty všechny kříže, proč ta bída, smrt a neštěstí, když Ježíš už dávno zvítězil?!

Snad proto, že radovat se v čase pokoje dovede téměř každý, ale radovat se, či alespoň s nadějí v srdci pokorně nést svůj kříž v čase bolesti, křivdy, smutku, nebo strádání - to dovede pouze svatý člověk.

Pouze svatý člověk, který je posilován spojením se samotným Bohem - jeho milostmi.

To asi proto Bůh klade hřích, nebo dopouští i zlo - ale vždy s láskou a z lásky. Chce naši svatost, naši důstojnost a jednou v poslední hodince také naši spásu.