Manželství očima nedochůdčete

Jako mladý člověk, který hledá v životě svoje místo a úkol, který pro něj Bůh připravil, jsem nedávno s neklidem zjistil, že vlastně nechápu velikost, smysl a důstojnost manželství. Od malička (možná je to chyba) mám v sobě určitý pocit, že co je příliž jednoduché, je asi nepravidvé. A tím jednoduchým se mi vlastně zdá být manželství.

Prostě šťastný. Žádná námaha, žádná oběť. Vše těžké je proměněno nezměrnou oddaností a láskou k druhému.

Ale vždyť kde není oběť, není ani spása! A jestliže Bůh volá tolik lidí na cestu manželství, aby v něm došli nebeské radosti a věčného spojení s Ním - pak musí být manželství nevyhnutelně spojeno s obětí. Nejde o to vykonstruovat si z krásného cosi k smrti těžkého, ale spíše pravdivě pohlédnout na realitu manželství a jeho pochopení jako svátosti.

Manželství ze své podstaty, tak jak ho Bůh stvořil, vyžaduje úplné sebeodevzdání, které vrcholí samotným tělesným spojením muže a ženy. Muži je dovoleno vstoupit do nejhlubšího nitra ženy po fyziologické i duševní stránce; ženě je dovoleno svého muže dokonale pojmout, doslova jej do sebe vtáhnout a přivlastnit si jeho srdce, které miluje svobodu. K úplnému sebeodevzdání však v důsledku hříchu dlouhá a náročná cesta.

Překážek, které se nám staví proti tomu, abychom druhého poznávali takového, jaký skutečně je, je velká řada. Přitom právě pouze pravdivé poznání druhého může vést k opravdové hluboké svátostné lásce. V manželství není místo pro to, abychom milovali nějaký obraz, který jsme si vytvořili. Intenzivně se zabývat druhým, jeho chybami a nedokonalostmi. Poznat je, pochopit je, pak je příjmout a nakonec se s nimi smířit. My nemůžeme druhého přetvářet k svému ideálu. Smířit se, a ne odstraňovat ke své podobě.

A zdá se, že právě v té námaze ustavičného smiřování a umenšování sebe sama je velikostí manželství - jeho námahou a zároveň krásou. Smíření se, neboli přinést jako oběť své utrpení z chybování druhého vedle mne. Z lásky k němu, která má sílu překonat jen pro sebe samu cokoliv.

Zdálo by se, že je to ideál nemožný a neunesitelný - vždyť druhého poznávám celý život a stále se měníme... A zde je naše velká opora v Bohu. Kdosi řekl: "Manželství věřících a nevěřících je stejně krásné. Liší se pouze v tom, že věřící k němu mají navíc velikou pomoc." Pouze Bůh nám může pomoci znovu a znovu rozdmýchávat plamínek vzájemné lásky, bytostného žití pro druhého. Proto Bůh tak mocně manželství žehná, neboť manželství je místem, kde se celý život učíme zrát pro nebe. Pak není co řešit... nezbývá nic jiného, než radostně vyjít na jistě náročnou cestu životem, na jejímž konci je však nádhera a štěstí - to je Bůh sám.

a existují i hezké zprávy;) A dokonce na novinky.cz - to už je skoro k neuvěření!

http://www.novinky.cz/koktejl/248160-muz-a-zena-zemreli-po-72-letech-manzelstvi-ruku-v-ruce.html